VECTOR III., wilderness expedition Zuid Afrika 2008
Jedenáctičlenná expedice Vector III vzlétla 11.2.2008 z ruzyňského letiště za slunečného, byť chladného počasí. Po tříhodinovém letu s Turkish Airlines, kdy procvičujeme základy konverzační turečtiny nabyté během expedice Scorpio III do Turecka (např. Lütfen bir birra Efes, arkadáš, tj. prosím jedno pivo Efes, kamaráde) přistáváme v Istanbulu na Attatürkově letišti v nevlídném deštivém počasí. Přesto se svorně vydáváme metrem do města, zúčastnit se večerní modlitby v menší mešitě lokálního charakteru a jako definitivní cíl městského okruhu volíme nenechat se srazit šílenými řidiči na Attatürk Bulvari cestou k antickému akvaduktu císaře Valensa.
Dolní strana Afriky
Vstup na palubu Airbusu mířícího již do Afriky zahajujeme polštářovou bitvou a potom se, opět trénuje uživatelskou turečtinu zaměřenou tentokrát zejména na vyšší číslovky, propíjíme přes rovník ke svítání.
Ráno při mezipřistání v Johannesburgu nás s úlevou opouští většina spolucestujících, na což reagujeme vybalením kytary a zazpíváním několika oblíbených českých písní s leteckou tématikou. To vyláká z kokpitu i prvního důstojníka, protože „tohle ještě neviděl” a přestože letušky důrazně protestují proti hudebnímu doprovodu startu, první důstojník se s námi osobně loučí na rozpálené ploše cape townského letiště s několika dotazy stran naší spokojenosti se službami TA.
Na letišti přebíráme předem zamluvená auta z půjčovny, čímž končí vše předem zajištěné. Rozkoukáváme se v levostranném provozu přes kmitající stěrače, které s železnou pravidelností pouštíme při každém nájezdu do křižovatky.
Nad Cape Townem se kromě legendární Stolové hory vypíná i podstatně menší, ale o nic méně charakterističtější skalní útvar zvaný Lví hlava, na kterou lezeme v rámci aklimatizace dost pozdě večer před večeří. Na vrcholu nás zastihne první bouřka jako předzvěst klimatických projevů vrcholného či spíše pozdního léta, ale než cestou dolů slezeme nejnáročnější pasáže, uschneme my i skála.
V noci na sedle pod Lví lavou, vysoko nad Cape Townem a naproti Stolové hoře utrpíme první návštěvu policie. Z policistů v temnotách jsou vidět jen oči a zuby, když se začnou konečně smát a pochopí, že že jen čekáme na ráno, abychom mohli nastoupit do Table Mountain. Nechávají nás být po zbytek noci průběžně z povzdálí kontrolují, zda jsme v pořádku.
Navzdory nevlídnému počasí se vydáváme do stěny Stolové hory po jedné z nejtěžších nelezeckých cest, přestože i na ní musíme překonat tři vzdušné, i když nepříliš obtížné výšvihy. Pokud dole v Kapském Městě i přes mlhu panují subtropické podmínky, ocitáme se najednou ve výšce 1000 metrů nad mořem v nefalšovaném syrovém nevlídném Skotsku, mokří a notně zmrzlí. Snažíme se dojít na oficiální vrchol, který je vzdálený asi 2 kilometry a leží ještě asi o deset metrů výš, než stanice lanovky, ale v panujícím počasí nejsme schopni si ve změti stezek a betonových chodníčků vybrat ten správný a sestupujeme soutěskou Plateklip dolů, abychom v začínajícím odpoledni zamířili na Mys Dobré naděje.
Zmiz z Dobré naděje...
Mys Dobré naděje stojí ve stínu obrovské skály pojmenované prozaicky Cape Point, která je turisticky mnohem vděčnější – úderný název, na skále je maják, vede sem lanovka... z komerčního a turistického hlediska by bylo nejjednodušší celý Mys Dobré naděje zrušit nebo zapřít, aby se turistické zájmy netříštily, ale to dost dobře nejde, tak je malý, pustý výběžek pobřeží aspoň označený za „nejjihozápadnější místo afrického kontinentu”, jehož trapnost ještě podtrhuje blízká pláž Bartolomea Díaze, o které pochybuji, že si jí mořeplavec vůbec všiml...
Podstatně zajímavějším místem je L'Agulhas, Střelkový mys. Suverénní, neoddiskutovatelný nejjižnější bod Afriky, kde není víc než strohý patník na pustém pobřeží nedaleko majáku, kde se s rachotem vln a proudů střetávají Indický a Atlantský oceán.
Návštěva oficiálně přístupných krasových jeskyní Cango Caves u Oudtshoornu je sice dobrodružstvím poněkud instantním, ale prolézání skulin, plazivek a jiných speleologických praktik je přinejmenším zábavné.
Na pobřeží nedaleko George zapadáváme předními koly do exkluzívní díry v trávě, ale než připravíme večeři z houževnatých pštrosích vajec (člověk se na vejce může i postavit), stojí auto pomocí kapesního nožíku opět na všech čtyřech.
Poškozený mikrofon vysílačky téměř znemožňuje komunikaci, v oblasti mlžných pralesů Tsisikama nedávná povodeň odnesla silnici; údolí objíždíme po největším jihoafrickém silničním mostě a vysílačku nám opravují hoši v jachtařském městečku Knysna, takže problémy řešíme průběžně, i když to někdy stojí dost času. Do národního parku Elephant Addo se tak vřítíme až s večerem. Je zataženo, přeháňky místy, ale i tak se nám daří pozorovat prasata warthog, a blíže neurčený počet antilop různých druhů, zejména ale antilopy kudu s nádherně šroubovitým parožím, se kterými se vzápětí seznamujeme i ve formě biltongu, sušeného masa, které je jihafrickou specialitou, rovnající se v oblíbenosti konzumace našim bramborovým lupínkům.
Počasí je vytrvale proměnlivé, od žhavé prosluněné Afriky po těžké dešťové mraky, takové neustálé polojasno – chvíli hnusně, chvíli jasno. Stany, které jsme si původně brali spíš pro jistotu, používáme nápadně často, stejně jako membránové bundy. Použití hybridních sandálů Keen s velkou gumovou špičkou, kterými je expedice vybavena, ale počasí neovlivní, nosíme je prakticky pořád a nakonec je vyzouváme jen do spacáku a na horské výstupy.
Národní park Mountain zebra je sice malý, ale dodává pocit obrovského nespoutaného prostoru a svobody. Nikde nikdo, sedíme na střechách aut a kolem nás se potulují antilopy skákavé, stáda pakoňů a samozřejmě zebry horské, odlišující se od svých stepních sestřenic charakteristickým rozložením pruhů.
Nekončící svoboda horských plání
Do horského království Lesotho, obklopeného ze všech stran Jihoafrickou republikou, vstupujeme k večeru přes hraniční přechod Maseru Bridge v hlavním městě Maseru. Rozdíl mezi JAR a Lesothem je znát na první pohled, všude jen černoši v rozrachtaných kárách, koně a osli.
Táboříme v kukuřičném poli, kde nás záhy objevuje tlupa ozbrojenců v polorozpadlém pick-upu s nápisem POLICE; osm nebo devět černochův teplákových soupravách rozličných střihů a barev, jediným společným znakem jsou hole, z nichž se při bližším pohledu stávají hlavně samopalů a automatických pušek. Protože jim zrovna utekl delikvent, varují nás, že v okolních polnostech se bude střílet a nijak nestojí o to, aby se jim k tomu namotala banda Středoevropanů, takže narychlo balíme a míříme nocí k vesnici Morija. Byly zde nalezeny dinosauří stopy, ke kterým nám ráno ukazuje cestu místní učenec z muzea, zřejmě jediný běloch ve vesnici. Stopy jsou vysoko ve stráni, obtisknuté v balvanu. Zanechal je tam kdysi Lesothosaurus, i když podle našeho názoru jde spíš o nějakého prapštrosa a jsou tak nevýrazné, že jsme je napoprvé s klidným svědomím přehlédli...
Míříme do samotného srdce Lesotha, osady Semonkong po hliněné cestě. Trvá to asi tři hodiny, cesta vede přes několik horských pasů, z nichž nejvyšší má nadmořskou výšku přes tři tisíce metrů.
V dalších dnech se ze Semonkongu vydáváme k vodopádu Maletsunyane Falls, který je se svými 192 m nejvyšším vodopádem jižní Afriky. Ze Semonkongu prakticky nevede cesta sjízdná autem, tak se k vodopádu a k dalším vesnicím, sestávajících z typických kulatých domků zvaných rondavel vydáváme v sedlech místních malých houževnatých koních, protože jak se ukázalo, lesothský kůň je nejlepší čtyřkolka na světě...
Kolem vodopádu místní podnikatelé provozují nejvyšší komerční slanění na světě, ale to si vesele necháváme ujít a raději se věnujeme skalnímu lezení na pískovci podobné hornině sopečného původu. I tady, ve výšce cca 2800 metrů je přes poledne na vyprahlé skále pořádné vedro a poněkud saharský zážitek ukončuje až pravidelná odpolední bouře. Mezi devadesátidevítiprocentně černými vesničany (zbývající procento jsou vietnamští majitelé obchodů, takže ani zapadlé horské vesnici v jižní části Afriky se globální trend yellow marketů nevyhnul) přinášíme trochu zmatek, když se proháníme po okolí v charakteristických dekách místních obyvatel (které jsme zakoupili u vietnamského kupčíka), zdravíme halasným „domela!” (ahoj, dobrý den) v místním jazyce sotho a průběžně pomáháme místním dětem vozit neuvěřitelně těžká kolečka s barely s vodou. Protože bílé lidi ve vesnici vidí málo a pracovat nikdy, rozloží naše aktivity i místní fotbalové utkání a jde to tak daleko, že v protikladu se zbytkem snad celého afrického kontinentu si místní černoši fotografují nás...
Z centrálního Lesotha sjíždíme přes hory zpět do nížiny, kde sice jezdí víc aut, než koní a lidé nejsou oblečeni tak typicky v gumových holínkách a nepromokavé houni, zato tam obchod s jídlem hlídá svalovec s brokovnicí. Projíždíme Lestoho napříč, v marné snaze nabrat benzín do jednoho z našich vozů (druhý jezdí na diesel), ale v celém Lesothu není snad jediná benzínka s bezolovnatým benzínem. K dostání je tradičně nafta, olovnatý benzín a parafín, což odhadujeme na lehký topný olej a s nostalgií vzpomínáme na naše staré škodovky stodvacítky, se kterými jsme problém nevhodného paliva nikdy řešit nemuseli.
Nakonec lijeme do nádrže i benzín z vařičů za cenu, že budeme o hladu, jen abychom dojeli ještě o kousek dál, blíž k hraničnímu průsmyku Sani Pass, blíž Jihoafrické republice, blíž benzínové pumpě. Dopravní značení v horských oblastech Lesotha neexistuje a i místní lidé na prašné křižovatce se na dotaz ohledně cesty k Mokhlotongu, největšímu městu lesothského západu, musí vzájemně poradit o správném směru.
Zanecháváme vozidlo bez paliva s většinou expedičního týmu napospas lesothským dětem a s druhým autem se vydáváme před svítáním na obávaný průsmyk Sani Pass, kde je hranice mezi JAR a Lesothem. Hraniční přechod, nápadně podobný tomu z filmu Tři veteráni, není obsazen, tak si sami otevíráme bránu v drátěné ohradě a sjíždíme do údolí... hned od počátku zjišťujeme, co je na Sani Passu obtížného: cesta není pro prudký svah vidět přes hranu přední kapoty. Je to spíš stezka, než cesta, s neskutečně příkrými serpentýnami, pokrytými středně velkými až velkými kameny, místy cesta vede potokem se vším, co k tomu patří. V první zatáčce usoudíme, že druhý vůz s tím bude mít co dělat, ve druhé, že to možná vůbec neprojede a ve třetí se smiřujeme s tím, že se my tudy nedokážeme vrátit. Co nejrychleji sjíždíme dolů, což obnáší na třiceti kilometrech něco přes hodinu. Než sjedeme pod kopec, máme vymyšlenou návratovou trasu, což znamená objet ze severu celé Dračí hory, vrátit se do Lesotha hraničním přechodem na druhé straně království, doufat, že se nám povede znovu stejný husarský kousek jako v Maseru, přechod hranic bez víza a to všechno stihnout dřív, než někdo z trosečníků v Mokhlotongu podlehne panice a začne organizovat sebezáchranu, protože Lesotho nejen neoplývá bezolovnatým benzínem, ale nedisponuje ani GSM signálem přístupným pro české sítě...
Kupujeme benzín do piksel od kdečeho, na harnicích na otázku proč nemáme víza odpovídáme prostě, že nevíme, což úředníkům stačí jako důvod, aby nás vpustili do země a přes pět horských průsmyků nad hranicí 3000 metrů se po špatné asfaltce probíjíme zpátky k Mokhlotongu, kdy cestou hasíme jeden lehký požár v motorovém prostoru. Místo v deset dopoledne se vracíme ke skupině v pět odpoledne, po dvanácti hodinách na cestě. Na místě zanechaní členové výpravy mezitím rozdali většinu triček, sladkostí, PET lahví, jsme zbaveni i piksel od benzínu a malé, střední i velké černé děti odcházejí oblepeni expedičními samolepkami Vector III a Keen. Vyrážíme znovu na Sani Pass.
Drakensberg, hory, kde se rodí draci
Nejvýše položená hospoda v Jižní Africe, Sani Top Chalet, je zahalena mlhou opět hustší než skotskou, ale přes noc se počasí umoudří a v chladném , leč slunečném ránu vyrážíme na Thabanu Ntleyanu, nejvyšší horu Lesotha, Dračích hor a jižní Afriky vůbec. Absolutní převýšení je asi šest set metrů, vyrážíme z dva osmi Sani Passu, ale asi patnáctikilometrová cesta typu „projdi jak chceš” vede přes tři horské hřebeny střídavě neskutečně podmáčeným terénem a prudkými suťáky až téměř k vrcholové partii. Zazní hlasy, jestli takové škrábání se do výšky 3.482 metrů má smysl, když jsme autem přejížděli průsyk vysoký 3.220 metrů, ale tady nejde o metry, jako spíš o zvědavost, jak taková africká nej- hora vůbec vypadá. Tak aby v tom bylo jednou provždy jasno, zdálky vypadá jako beďar. Malý kamenný výstupek z dlouhého hřebene, řídce porostlého trávou. Na vrcholu stojíme lehce po jedenácté hodině, po pěti a půl hodinách pochodu. Vracíme se stejnou cestou a i když to zpátky nakonec stihneme dřív, než přijde odpolední mlha, nezabrání nám to zabloudit v nepřehledném terénu jednoho horského sedla.
Opakovaný sjezd Sani Passu v podstatě znamená v některých úsecích auto přenést a zbytek cesty na centimetr přesně zvenku navigovat. Celou dobu první rychlostní stupeň, stát na brzdě a klouzat štěrkem dolů... ani se nedivím, že si stezku vyloženě hýčká jihoafrický 4x4 club, kromě toho dole v Underbergu jsou výlety pro turisty terénním autem na Sani Pass skvěle rozjetý kšeft.
Na dva dny míříme do Dračích hor pro změnu z jihoafrické strany. Chceme se podívat po skalních malbách pravěkých lovců v jeskyních, zaznamenaných v mapě. Dva dny turistiky po značených cestách se ale mění ve dva dny hodnotného horského orienťáku, když se snažíme, někdy marně, projít tam, kde by podle mapy asi tak měla vést cesta. Říkáme tomu turistika po necestách a z plánovaných šesti jeskyní nenajdeme ani jednu, ale je nám to fuk, protože Dračí hory jsou prostě neuvěřitelný kus divoké přírody, kde potkáme velmi zřídka antilopu a člověka vůbec.
Zvířata na Safari
Z Dračích hor zamíříme k Indickému oceánu, na žraločí pláže poblíž Durbanu. Moře je teplé, vlny obrovské a navzdory oblačnosti většina z nás neujde při regeneračním půldenním pobytu na pláži spáleným zádům, z čehož soudíme, že flákání na pláži je nejnebezpečnější podnik v celé Africe. Žralokem nespatřeni a žraloka nesptřivše věnujeme se nadále národním parkům, rezervacím, zejména hrochům, krokodýlům, nosorožcům, žirafám a buvolům v Hluhluwe – Umfolozi. Nástup neobvykle teplého března připomíná, že z expedice zbývá už jen pár dní. Počasí nedaleko obratníku se ustálilo na nesnesitelném vedru a bouřky zůstaly jen milou vzpomínkou. Vstupujeme na území dalšího suverénního státu, království Swaziland, jehož panovník oblečený v ubrusu je ozdobou všech úředních i neúředních budov. Na půjčených bicyklech, nejhroších strojích, s nimiž jsme měli tu čest od časů Sobi 20, projíždíme mezi stádečky antilop impal, nyal nížinných, mezi bradavičnatými prasaty i stepními zebramni, co se od svých horských sestřenic liší charakteristickým rozložením pruhů a od zebry Grévyho tvarem uší...
Jen jediný den strávíme ve Svazijsku a již s poněkud unavenými automobily míříme ke Krugerovu parku. Spíme na zastrčené, autem nesjízdé bahnité cestě asi kilometr od silnice, kde nás k vlastnímu překvapení vzbudí ve čtyři ráno žluté holínky a pláštěnka, vedoucí po cestě rachotící velocipéd. Teprve blýskavý chrup širokého úsměvu a hlasité „Helou” odhalí, že kolo vede černoch a od té doby už se moc nevyspíme, protože podle frekvence cyklistů se zdá, že jsme si ustlali na místní cyklostezce.
Před vjezdem do Krugeru zbýva nechat v pneuservisu zkontrolovat kola, protože ve výběhu, kde se prohání na šest tisíc lvů bych kolo měnil velice nerad. Projíždíme parkem křížem krážem a do bestiáře tak můžeme připsat šakala čabrakového, želvu leopardí, opice ani nepočítaje, obrovská stáda impalátorů, antilopu vodušku... Krugerovým parkem projíždíme od svítání do soumraku skoro tři dny v marné snaze objevit velké kočky. Znuděný ranger, vezoucí nadšené turisty ve vyhlídkovém land roveru na náš dotaz ohledně lokalizace zvířat jen líně protáhne, že jestli opravdu chceme vidět divoká zvířata, máme si pustit discovery channel, ale už zanedlouho předjíždíme dva obrovské lvi, vykračující si po krajnici... jako vrchol celého jihafrického safari si nemůžeme přát nic lepšího. Po kočkách a obrovských slonech už nás stejně Krugerův park nebaví, jako dosud a navíc nám z Johannesburgu zítra letí letadlo, tak se poprvé honosně navečeříme v osadě Pilgrim' Rest v rustikální hospodě z časů zlaté horečky a pak už jen dopít zásoby rumu a s batohem plným fotek, lahví skvostného vína, kamení, prachu a písku po dvaceti šesti dnech expedice Vector III odletět domů...
Dolní strana Afriky
Vstup na palubu Airbusu mířícího již do Afriky zahajujeme polštářovou bitvou a potom se, opět trénuje uživatelskou turečtinu zaměřenou tentokrát zejména na vyšší číslovky, propíjíme přes rovník ke svítání.
Ráno při mezipřistání v Johannesburgu nás s úlevou opouští většina spolucestujících, na což reagujeme vybalením kytary a zazpíváním několika oblíbených českých písní s leteckou tématikou. To vyláká z kokpitu i prvního důstojníka, protože „tohle ještě neviděl” a přestože letušky důrazně protestují proti hudebnímu doprovodu startu, první důstojník se s námi osobně loučí na rozpálené ploše cape townského letiště s několika dotazy stran naší spokojenosti se službami TA.
Na letišti přebíráme předem zamluvená auta z půjčovny, čímž končí vše předem zajištěné. Rozkoukáváme se v levostranném provozu přes kmitající stěrače, které s železnou pravidelností pouštíme při každém nájezdu do křižovatky.
Nad Cape Townem se kromě legendární Stolové hory vypíná i podstatně menší, ale o nic méně charakterističtější skalní útvar zvaný Lví hlava, na kterou lezeme v rámci aklimatizace dost pozdě večer před večeří. Na vrcholu nás zastihne první bouřka jako předzvěst klimatických projevů vrcholného či spíše pozdního léta, ale než cestou dolů slezeme nejnáročnější pasáže, uschneme my i skála.
V noci na sedle pod Lví lavou, vysoko nad Cape Townem a naproti Stolové hoře utrpíme první návštěvu policie. Z policistů v temnotách jsou vidět jen oči a zuby, když se začnou konečně smát a pochopí, že že jen čekáme na ráno, abychom mohli nastoupit do Table Mountain. Nechávají nás být po zbytek noci průběžně z povzdálí kontrolují, zda jsme v pořádku.
Navzdory nevlídnému počasí se vydáváme do stěny Stolové hory po jedné z nejtěžších nelezeckých cest, přestože i na ní musíme překonat tři vzdušné, i když nepříliš obtížné výšvihy. Pokud dole v Kapském Městě i přes mlhu panují subtropické podmínky, ocitáme se najednou ve výšce 1000 metrů nad mořem v nefalšovaném syrovém nevlídném Skotsku, mokří a notně zmrzlí. Snažíme se dojít na oficiální vrchol, který je vzdálený asi 2 kilometry a leží ještě asi o deset metrů výš, než stanice lanovky, ale v panujícím počasí nejsme schopni si ve změti stezek a betonových chodníčků vybrat ten správný a sestupujeme soutěskou Plateklip dolů, abychom v začínajícím odpoledni zamířili na Mys Dobré naděje.
Zmiz z Dobré naděje...
Mys Dobré naděje stojí ve stínu obrovské skály pojmenované prozaicky Cape Point, která je turisticky mnohem vděčnější – úderný název, na skále je maják, vede sem lanovka... z komerčního a turistického hlediska by bylo nejjednodušší celý Mys Dobré naděje zrušit nebo zapřít, aby se turistické zájmy netříštily, ale to dost dobře nejde, tak je malý, pustý výběžek pobřeží aspoň označený za „nejjihozápadnější místo afrického kontinentu”, jehož trapnost ještě podtrhuje blízká pláž Bartolomea Díaze, o které pochybuji, že si jí mořeplavec vůbec všiml...
Podstatně zajímavějším místem je L'Agulhas, Střelkový mys. Suverénní, neoddiskutovatelný nejjižnější bod Afriky, kde není víc než strohý patník na pustém pobřeží nedaleko majáku, kde se s rachotem vln a proudů střetávají Indický a Atlantský oceán.
Návštěva oficiálně přístupných krasových jeskyní Cango Caves u Oudtshoornu je sice dobrodružstvím poněkud instantním, ale prolézání skulin, plazivek a jiných speleologických praktik je přinejmenším zábavné.
Na pobřeží nedaleko George zapadáváme předními koly do exkluzívní díry v trávě, ale než připravíme večeři z houževnatých pštrosích vajec (člověk se na vejce může i postavit), stojí auto pomocí kapesního nožíku opět na všech čtyřech.
Poškozený mikrofon vysílačky téměř znemožňuje komunikaci, v oblasti mlžných pralesů Tsisikama nedávná povodeň odnesla silnici; údolí objíždíme po největším jihoafrickém silničním mostě a vysílačku nám opravují hoši v jachtařském městečku Knysna, takže problémy řešíme průběžně, i když to někdy stojí dost času. Do národního parku Elephant Addo se tak vřítíme až s večerem. Je zataženo, přeháňky místy, ale i tak se nám daří pozorovat prasata warthog, a blíže neurčený počet antilop různých druhů, zejména ale antilopy kudu s nádherně šroubovitým parožím, se kterými se vzápětí seznamujeme i ve formě biltongu, sušeného masa, které je jihafrickou specialitou, rovnající se v oblíbenosti konzumace našim bramborovým lupínkům.
Počasí je vytrvale proměnlivé, od žhavé prosluněné Afriky po těžké dešťové mraky, takové neustálé polojasno – chvíli hnusně, chvíli jasno. Stany, které jsme si původně brali spíš pro jistotu, používáme nápadně často, stejně jako membránové bundy. Použití hybridních sandálů Keen s velkou gumovou špičkou, kterými je expedice vybavena, ale počasí neovlivní, nosíme je prakticky pořád a nakonec je vyzouváme jen do spacáku a na horské výstupy.
Národní park Mountain zebra je sice malý, ale dodává pocit obrovského nespoutaného prostoru a svobody. Nikde nikdo, sedíme na střechách aut a kolem nás se potulují antilopy skákavé, stáda pakoňů a samozřejmě zebry horské, odlišující se od svých stepních sestřenic charakteristickým rozložením pruhů.
Nekončící svoboda horských plání
Do horského království Lesotho, obklopeného ze všech stran Jihoafrickou republikou, vstupujeme k večeru přes hraniční přechod Maseru Bridge v hlavním městě Maseru. Rozdíl mezi JAR a Lesothem je znát na první pohled, všude jen černoši v rozrachtaných kárách, koně a osli.
Táboříme v kukuřičném poli, kde nás záhy objevuje tlupa ozbrojenců v polorozpadlém pick-upu s nápisem POLICE; osm nebo devět černochův teplákových soupravách rozličných střihů a barev, jediným společným znakem jsou hole, z nichž se při bližším pohledu stávají hlavně samopalů a automatických pušek. Protože jim zrovna utekl delikvent, varují nás, že v okolních polnostech se bude střílet a nijak nestojí o to, aby se jim k tomu namotala banda Středoevropanů, takže narychlo balíme a míříme nocí k vesnici Morija. Byly zde nalezeny dinosauří stopy, ke kterým nám ráno ukazuje cestu místní učenec z muzea, zřejmě jediný běloch ve vesnici. Stopy jsou vysoko ve stráni, obtisknuté v balvanu. Zanechal je tam kdysi Lesothosaurus, i když podle našeho názoru jde spíš o nějakého prapštrosa a jsou tak nevýrazné, že jsme je napoprvé s klidným svědomím přehlédli...
Míříme do samotného srdce Lesotha, osady Semonkong po hliněné cestě. Trvá to asi tři hodiny, cesta vede přes několik horských pasů, z nichž nejvyšší má nadmořskou výšku přes tři tisíce metrů.
V dalších dnech se ze Semonkongu vydáváme k vodopádu Maletsunyane Falls, který je se svými 192 m nejvyšším vodopádem jižní Afriky. Ze Semonkongu prakticky nevede cesta sjízdná autem, tak se k vodopádu a k dalším vesnicím, sestávajících z typických kulatých domků zvaných rondavel vydáváme v sedlech místních malých houževnatých koních, protože jak se ukázalo, lesothský kůň je nejlepší čtyřkolka na světě...
Kolem vodopádu místní podnikatelé provozují nejvyšší komerční slanění na světě, ale to si vesele necháváme ujít a raději se věnujeme skalnímu lezení na pískovci podobné hornině sopečného původu. I tady, ve výšce cca 2800 metrů je přes poledne na vyprahlé skále pořádné vedro a poněkud saharský zážitek ukončuje až pravidelná odpolední bouře. Mezi devadesátidevítiprocentně černými vesničany (zbývající procento jsou vietnamští majitelé obchodů, takže ani zapadlé horské vesnici v jižní části Afriky se globální trend yellow marketů nevyhnul) přinášíme trochu zmatek, když se proháníme po okolí v charakteristických dekách místních obyvatel (které jsme zakoupili u vietnamského kupčíka), zdravíme halasným „domela!” (ahoj, dobrý den) v místním jazyce sotho a průběžně pomáháme místním dětem vozit neuvěřitelně těžká kolečka s barely s vodou. Protože bílé lidi ve vesnici vidí málo a pracovat nikdy, rozloží naše aktivity i místní fotbalové utkání a jde to tak daleko, že v protikladu se zbytkem snad celého afrického kontinentu si místní černoši fotografují nás...
Z centrálního Lesotha sjíždíme přes hory zpět do nížiny, kde sice jezdí víc aut, než koní a lidé nejsou oblečeni tak typicky v gumových holínkách a nepromokavé houni, zato tam obchod s jídlem hlídá svalovec s brokovnicí. Projíždíme Lestoho napříč, v marné snaze nabrat benzín do jednoho z našich vozů (druhý jezdí na diesel), ale v celém Lesothu není snad jediná benzínka s bezolovnatým benzínem. K dostání je tradičně nafta, olovnatý benzín a parafín, což odhadujeme na lehký topný olej a s nostalgií vzpomínáme na naše staré škodovky stodvacítky, se kterými jsme problém nevhodného paliva nikdy řešit nemuseli.
Nakonec lijeme do nádrže i benzín z vařičů za cenu, že budeme o hladu, jen abychom dojeli ještě o kousek dál, blíž k hraničnímu průsmyku Sani Pass, blíž Jihoafrické republice, blíž benzínové pumpě. Dopravní značení v horských oblastech Lesotha neexistuje a i místní lidé na prašné křižovatce se na dotaz ohledně cesty k Mokhlotongu, největšímu městu lesothského západu, musí vzájemně poradit o správném směru.
Zanecháváme vozidlo bez paliva s většinou expedičního týmu napospas lesothským dětem a s druhým autem se vydáváme před svítáním na obávaný průsmyk Sani Pass, kde je hranice mezi JAR a Lesothem. Hraniční přechod, nápadně podobný tomu z filmu Tři veteráni, není obsazen, tak si sami otevíráme bránu v drátěné ohradě a sjíždíme do údolí... hned od počátku zjišťujeme, co je na Sani Passu obtížného: cesta není pro prudký svah vidět přes hranu přední kapoty. Je to spíš stezka, než cesta, s neskutečně příkrými serpentýnami, pokrytými středně velkými až velkými kameny, místy cesta vede potokem se vším, co k tomu patří. V první zatáčce usoudíme, že druhý vůz s tím bude mít co dělat, ve druhé, že to možná vůbec neprojede a ve třetí se smiřujeme s tím, že se my tudy nedokážeme vrátit. Co nejrychleji sjíždíme dolů, což obnáší na třiceti kilometrech něco přes hodinu. Než sjedeme pod kopec, máme vymyšlenou návratovou trasu, což znamená objet ze severu celé Dračí hory, vrátit se do Lesotha hraničním přechodem na druhé straně království, doufat, že se nám povede znovu stejný husarský kousek jako v Maseru, přechod hranic bez víza a to všechno stihnout dřív, než někdo z trosečníků v Mokhlotongu podlehne panice a začne organizovat sebezáchranu, protože Lesotho nejen neoplývá bezolovnatým benzínem, ale nedisponuje ani GSM signálem přístupným pro české sítě...
Kupujeme benzín do piksel od kdečeho, na harnicích na otázku proč nemáme víza odpovídáme prostě, že nevíme, což úředníkům stačí jako důvod, aby nás vpustili do země a přes pět horských průsmyků nad hranicí 3000 metrů se po špatné asfaltce probíjíme zpátky k Mokhlotongu, kdy cestou hasíme jeden lehký požár v motorovém prostoru. Místo v deset dopoledne se vracíme ke skupině v pět odpoledne, po dvanácti hodinách na cestě. Na místě zanechaní členové výpravy mezitím rozdali většinu triček, sladkostí, PET lahví, jsme zbaveni i piksel od benzínu a malé, střední i velké černé děti odcházejí oblepeni expedičními samolepkami Vector III a Keen. Vyrážíme znovu na Sani Pass.
Drakensberg, hory, kde se rodí draci
Nejvýše položená hospoda v Jižní Africe, Sani Top Chalet, je zahalena mlhou opět hustší než skotskou, ale přes noc se počasí umoudří a v chladném , leč slunečném ránu vyrážíme na Thabanu Ntleyanu, nejvyšší horu Lesotha, Dračích hor a jižní Afriky vůbec. Absolutní převýšení je asi šest set metrů, vyrážíme z dva osmi Sani Passu, ale asi patnáctikilometrová cesta typu „projdi jak chceš” vede přes tři horské hřebeny střídavě neskutečně podmáčeným terénem a prudkými suťáky až téměř k vrcholové partii. Zazní hlasy, jestli takové škrábání se do výšky 3.482 metrů má smysl, když jsme autem přejížděli průsyk vysoký 3.220 metrů, ale tady nejde o metry, jako spíš o zvědavost, jak taková africká nej- hora vůbec vypadá. Tak aby v tom bylo jednou provždy jasno, zdálky vypadá jako beďar. Malý kamenný výstupek z dlouhého hřebene, řídce porostlého trávou. Na vrcholu stojíme lehce po jedenácté hodině, po pěti a půl hodinách pochodu. Vracíme se stejnou cestou a i když to zpátky nakonec stihneme dřív, než přijde odpolední mlha, nezabrání nám to zabloudit v nepřehledném terénu jednoho horského sedla.
Opakovaný sjezd Sani Passu v podstatě znamená v některých úsecích auto přenést a zbytek cesty na centimetr přesně zvenku navigovat. Celou dobu první rychlostní stupeň, stát na brzdě a klouzat štěrkem dolů... ani se nedivím, že si stezku vyloženě hýčká jihoafrický 4x4 club, kromě toho dole v Underbergu jsou výlety pro turisty terénním autem na Sani Pass skvěle rozjetý kšeft.
Na dva dny míříme do Dračích hor pro změnu z jihoafrické strany. Chceme se podívat po skalních malbách pravěkých lovců v jeskyních, zaznamenaných v mapě. Dva dny turistiky po značených cestách se ale mění ve dva dny hodnotného horského orienťáku, když se snažíme, někdy marně, projít tam, kde by podle mapy asi tak měla vést cesta. Říkáme tomu turistika po necestách a z plánovaných šesti jeskyní nenajdeme ani jednu, ale je nám to fuk, protože Dračí hory jsou prostě neuvěřitelný kus divoké přírody, kde potkáme velmi zřídka antilopu a člověka vůbec.
Zvířata na Safari
Z Dračích hor zamíříme k Indickému oceánu, na žraločí pláže poblíž Durbanu. Moře je teplé, vlny obrovské a navzdory oblačnosti většina z nás neujde při regeneračním půldenním pobytu na pláži spáleným zádům, z čehož soudíme, že flákání na pláži je nejnebezpečnější podnik v celé Africe. Žralokem nespatřeni a žraloka nesptřivše věnujeme se nadále národním parkům, rezervacím, zejména hrochům, krokodýlům, nosorožcům, žirafám a buvolům v Hluhluwe – Umfolozi. Nástup neobvykle teplého března připomíná, že z expedice zbývá už jen pár dní. Počasí nedaleko obratníku se ustálilo na nesnesitelném vedru a bouřky zůstaly jen milou vzpomínkou. Vstupujeme na území dalšího suverénního státu, království Swaziland, jehož panovník oblečený v ubrusu je ozdobou všech úředních i neúředních budov. Na půjčených bicyklech, nejhroších strojích, s nimiž jsme měli tu čest od časů Sobi 20, projíždíme mezi stádečky antilop impal, nyal nížinných, mezi bradavičnatými prasaty i stepními zebramni, co se od svých horských sestřenic liší charakteristickým rozložením pruhů a od zebry Grévyho tvarem uší...
Jen jediný den strávíme ve Svazijsku a již s poněkud unavenými automobily míříme ke Krugerovu parku. Spíme na zastrčené, autem nesjízdé bahnité cestě asi kilometr od silnice, kde nás k vlastnímu překvapení vzbudí ve čtyři ráno žluté holínky a pláštěnka, vedoucí po cestě rachotící velocipéd. Teprve blýskavý chrup širokého úsměvu a hlasité „Helou” odhalí, že kolo vede černoch a od té doby už se moc nevyspíme, protože podle frekvence cyklistů se zdá, že jsme si ustlali na místní cyklostezce.
Před vjezdem do Krugeru zbýva nechat v pneuservisu zkontrolovat kola, protože ve výběhu, kde se prohání na šest tisíc lvů bych kolo měnil velice nerad. Projíždíme parkem křížem krážem a do bestiáře tak můžeme připsat šakala čabrakového, želvu leopardí, opice ani nepočítaje, obrovská stáda impalátorů, antilopu vodušku... Krugerovým parkem projíždíme od svítání do soumraku skoro tři dny v marné snaze objevit velké kočky. Znuděný ranger, vezoucí nadšené turisty ve vyhlídkovém land roveru na náš dotaz ohledně lokalizace zvířat jen líně protáhne, že jestli opravdu chceme vidět divoká zvířata, máme si pustit discovery channel, ale už zanedlouho předjíždíme dva obrovské lvi, vykračující si po krajnici... jako vrchol celého jihafrického safari si nemůžeme přát nic lepšího. Po kočkách a obrovských slonech už nás stejně Krugerův park nebaví, jako dosud a navíc nám z Johannesburgu zítra letí letadlo, tak se poprvé honosně navečeříme v osadě Pilgrim' Rest v rustikální hospodě z časů zlaté horečky a pak už jen dopít zásoby rumu a s batohem plným fotek, lahví skvostného vína, kamení, prachu a písku po dvaceti šesti dnech expedice Vector III odletět domů...
Mapa webu
© 2007 ROCK POINT